Historek o vlkodlacích a upírech jsou desítky, tyto bájné stvůry bývají oblíbeným námětem knih a televizních seriálů. Existuje však místo na světě, kam lidé vysloveně jezdí za úplňkem a krvežíznivých příšer se určitě nebojí. Koh Phangan.
Ostrov, který prožijete. Takový je malý thajský ostrov o rozloze 125 km2, ležící v Thajském zálivu severně od většího ostrova Koh Samui. Ostrov Koh Phangan je opravdovou oázou klidu. Nelétají sem letadla, z Bangkoku se musíte nejprve dopravit letecky na Koh Samui a poté dojet na Phangan lodí. Tato dlouhá cesta řadu turistů odradí, o to pohádkovější a nedotčený (alespoň místy) tento ostrov je. Je to už sice pár let, co jsme na ostrov zavítali, ale zanechal v nás nejživější vzpomínky.
Jediné období, kdy je na jinak klidném ostrově opravdu živo, je v době úplňku. To se na jižní pláž Haad Rin sjedou všichni, kdo se historek o vlkodlacích nebojí. Koná se tam totiž Full Moon Party, tedy taneční párty za úplňku. Přiletěli jsme dva dny po ní, takže jsme ji nezažili, ale rozhodně jsme nelitovali. Ostrov nabízí rozhodně víc než tancování při měsíčku. Zatímco jih patří mezi rušnější, protože se zde nachází hlavní město ostrova Thongsala, sever lemují nejkrásnější pláže s jemným bílým pískem a azurovým mořem. Nejhezčí byla severní pláž Haad Khom, o které vám povím později, a na paty jí těsně šlapala taktéž severní pláž Haad Salad.
Malá Čína v Thajsku
Většina ostrova je sjízdná autem, které jsme si na několik dní půjčili a poznali tak každičké zákoutí ostrova. Naleznete zde bezpočet vodopádů. Začali jsme vodopády Phaeng, které jsou kaskádovité, a pokud jste šikovní a vyzbrojení trekovou obuví, můžete se vyškrábat až na jejich vrchol. Tam nás překvapila nádherná vodopádová laguna, ve které jsme se s radostí svlažili. V dalších dnech jsme navštívili třeba vodopády Thaan Sadet, Thaan Prapaad, Paradise nebo Wangsal, ale Phaeng zpětně hodnotím jako nejpěknější.
Vynechat jsme nemohli ani chrámy. Přestože ostrov je thajský, naleznete na něm kromě tradičních thajských chrámů také jeden čínský chrám, Chinese Temple. Když byl ostrov v roce 1990 ještě bez elektřiny, přicestovala sem paní Malawan z Číny ukázat mnichům látky na roucha. V noci se jí zdálo o čínském Buddhovi, který jí řekl, aby se zde usídlila a vybudovala chrám. Stavba, ukrytá v lesích, je opravdu krásná, barevná, zdobená, s obrovskou sochou tlusťoučkého čínského bůžka u vchodu.
V dalších dnech jsme zajeli do místních chrámů, abychom měli Chinese Temple s čím porovnat. Nejvíce nás oslovil chrám Wat Pho, který obývají mužští mnichové. Mají zákaz se dotýkat žen, takže když nám mnich vázal náramky pro štěstí, uvázal ho pouze partnerovi a mně ho musel uvázat partner.
Domácí hlídač: divočák
Tu část ostrova, kterou nelze projet autem, lze buď slézt pěšky, nebo k ní dojet lodí. Některé části ostrova mají sklon až 55 stupňů, takže auto ani pěší túra není to pravé ořechové. Na ostrově působí taxi lodě, které vás dopraví, kamkoliv jen chcete. Vybavili jsme se šnorchlem a brýlemi a během objížďky ostrova po moři jsme si udělali několik zastávek na prozkoumání podmořského světa. Všude kolem ticho, slyšíte jen šumění vody, vidíte nádherné barevné ryby i žahavé korály. Podmořský život nás nadchl.
Stejně tak ale i thajská kuchyně. Natolik jsem si oblíbila pálivou polévku s kokosovým mlékem a krevetami Tom Kha Kung a tradiční nudle Pad Thai, že jsem se tato jídla zatoužila naučit vařit. Thajci si do polévky Tom Kha přimíchávají rýži a mají tak polévku místo hlavního chodu. Poprosila jsem tedy místního kuchaře, zda by mě jedno odpoledne nezasvětil do tajů thajské kuchyně. V českých podmínkách se mi sice už nikdy thajské chutě úplně autenticky nepovedlo napodobit, ale velice podobný výsledek se podařit může.
Ať už se týče jídla, pití, ubytování nebo půjčovného za auto, ceny jsou více než příznivé. Hodně jsme se stravovali čerstvými ovocnými šťávami, které z místního ovoce, dozrávajícího na slunci, chutnaly úplně jinak než v našich končinách.
Poslední den jsme se vydali poznat zbývající kousek ostrova, pláž Haad Khom. Je velice odlehlá, nejsou zde žádné obchody ani restaurace, jen pár soukromých bungalovů a jeden plážový bar. Tam nás překvapila nejen vyvěšená česká vlajka, jelikož majitelka vyvěšuje vlajky každého národa, který k ní kdy zavítal, ale zejména její osobní strážce, dvousetkilové šedé prase Tuktyk. V Thajsku bych čekala jakékoliv zvíře, od slona přes krokodýla po vodního hada, ale divočáka rozhodně ne.
Do Thajska se určitě toužíme někdy vrátit. Tato země ukrývá desítky malých, člověkem zatím nezničených ostrůvků, které stojí za prozkoumání.
