Moc ráda chodím do zoologické zahrady. Nejradši do té pražské, protože ji mám nejblíž a znám ji tak dobře, že si mohu zvolit, na jaké zvířátko mám právě největší chuť se podívat, a nemusím se složitě orientovat v pláncích a navigačních tabulkách. Ale ani ty ostatní české zoo nejsou k zahození, moc krásná je například ta na Hluboké nebo v Liberci, kde jsem častým návštěvníkem především v zimě, kdy krásně vyniká nádhera bílých tygrů, které zde raritně chovají. Každopádně vzhledem k tomu, že bydlím v Praze, jsem nejčastěji právě zde. Každý rok mi kamarádi kupují členství ve fanklubu zoo, které mi umožňuje celoroční vstup zdarma, takže se do zoo chodím také například učit na zkoušky a podobně. Ve chvilkách studijní pauzy sleduji například lva, jak se hrdě prochází po svém venkovním výběhu, to je moment k nezaplacení. Také jsem vždy snila o adopci některého z velkých zvířat. Mezi mé malé (papírové) miláčky už patřil například levhart obláčkový nebo pár roztomilých surikat, já jsem ale chtěla žirafu. Zcela jasně jsem viděla, jak se mé jméno vyjímá na cedulce u výběhu – Žirafa Rothschildova – Aneta Srdínková. Jenomže to bych musela být nejdřív Rothschild já, abych si mohla dovolit roční adopci žirafy, která toho času vyšla na necelých padesát tisíc korun českých. Ano, čtete správně. Cena za jméno na cedulce značka ideál. Tento sen tedy zůstával viset v temnotě, minimálně prozatím, než se vdám za miliardáře, který mi snese modré (respektive žirafu) z nebe. To jsem ale netušila, že již brzy se vše v dobré obrátí a já se stanu vytouženým adoptivním rodičem toho nádherného elegantního zvířete s nejdelšími řasami na světě. Jednoho dne mi přišel pracovní e-mail od zástupce jedné nejmenované společnosti, že jsem byla vybraná jako jeden ze tří novinářů, kteří budou mít tu možnost stát se kmotry při křtu malé žirafky v zoo ve Dvoře Králové. Zatočila se mi hlava štěstím a slzy vlétly do očí. To jako vážně? Nejenže budu mít vystavenou ceduli, já si dokonce pokřtím žirafátko??? Samozřejmě jsem s nadšením souhlasila! To jsou otázky! O pár dní později mě a zbylé novináře vyzvedl mikrobus, který nás dopravil do Dvora Králové, kde už na nás čekali zástupci dané společnosti. Nejprve jsme společně poobědvali, pak jsme byli představeni jako budoucí kmotři malé žirafy a konečně nás představili také dotyčné žirafí princezně.
To je ona!!!
Chovatel nás doprovodil na takovou speciální plošinku, která nás vyvezla vzhůru na cosi, co vypadalo jako skokanský můstek do vody, pod ním se ale místo vody houfovalo stádo NÁDHERNÝCH žiraf, malých, velkých, všech. Byly zvyklé, že odsud jsou krmeny, dnes byla tato funkce na nás. Dostali jsme jasné instrukce a krmení senem mohlo začít. Žirafy se ladně a s veškerou noblesou naobědvaly a pak nás začaly zvědavě okukovat. Překvapivě se nás téměř nebály a velice důvěřivě se k nám přibližovaly. Olizovaly nám ruce, nechaly se hladit a podobně.
Malinká žirafka se přirozeně držela své velké mámy a sledovala nás z bezpečné vzdálenosti. Jen tak zlehka jsme ji proto postříkali vodou z ruky a následně si na její zdraví připili sklenkou sektu. Na rampě jsme vydrželi stát nebo později i sedět a sledovat stádo žiraf zhruba hodinu a půl. Pokud jde ale o mě, vydržela bych na tomto místě klidně den až dva. Jejich tempo a pohyby mi celkově na duši vnášely nádherný klid, mír a harmonii. Najednou jako bych svět viděla z jejich nadhledu. Nic mě netrápilo a všechny „problémy“ se najednou zdály hrozně nicotné a malicherné. Byly jsme jen já a ty nádherné bytosti zvířecí říše, které vám jediným kopancem dokážou s přehledem roztříštit lebku. Byť se říká, že žirafa v podstatě nemá predátora a v divočině patří mezi málo dotčený druh, konkrétně žirafě Rothschildově hrozí vyhynutí a řadí se k druhům ohroženým kvůli své nízké populaci. Existuje velmi málo míst, kde lze žirafu Rothschildovu pozorovat v divočině – patří k nim národní park Nakuru v Keni nebo národní parky Murchison Falls a Kidepo Valley v severní Ugandě. Den, kdy jsem pokřtila malou žirafku, bych jednoduše označila za den snů, byla jsem plná dojmů a nabitá neuvěřitelným klidem a žirafím nadhledem na několik dní dopředu. Když mám jen trošku volný víkend, jedu se na „svou“ teď už velkou žirafku podívat a načerpat ten nádherný pocit nedotknutelnosti, který je v mžiku zpět, a já vím, že následujících několik dní mě nikdo a nic nerozhodí.
