Miluji historii Velké Británie. Od malička hltám Tudorovce a vše, co s nimi souvisí, čtu knížky, projíždím rodokmeny a jednoduše celkově jsem do téhle země (nebo spíše ostrova?) blázen. Ale nikdy jsem se tam nedostala. Vždy přišla jiná dovolená, dala jsem přednost moři před poznávacím zájezdem, přes zimu se mi nikde courat nechtělo a tak dále. Až jednou už to můj přítel nevydržel a vybalil na mě, jak je to se mnou hrozný, že pořád sjíždím filmy, které mají cokoli společného s panovníky Spojeného království, knížky už mi vypadávají z knihovny, jak je přeplněná, a já přitom ani pořádně nevím, jak vypadá Buckinghamský palác, takže prostě jedem! Tečka! Co jsem na to měla říct? Nic, mlčela jsem a přemýšlela, jak to udělat, co je třeba zařídit a naplánovat, abychom mohli vyrazit. Druhý den – slavili jsme zrovna výročí našeho vztahu – přišel přítel domů a v ruce vítězoslavně držel svůj mobil a okamžitě mi ho strkal před obličej. Na displeji svítila aplikace letecké společnosti se dvěma letenkami. Příští týden letíme do Londýna!!! Moje radost se dá jen těžko popsat, ale pochopila jsem, že mnohem jednodušší než hledat problémy a překážky je skutečně hledat způsoby, jak si zařídit volno. Práci jsem si stihla nahnat dopředu a do noty nám nahrál zároveň státní svátek, který letos připadl na pátek, takže jsem si vzala vlastně jen jeden den volna a prodloužený víkend mohl začít.
Okamžitě po příletu a ubytování se v moc milém penziónku, který byl jen co by kamenem dohodil od Hyde Parku, jsme vyrazili na obhlídku okolí. Byť už se stmívalo, prošli jsme Hyde park napříč, dali si fajn večeři v útulné restauraci a následně mě přítel musel doslova násilím odvléct od nádherně nasvíceného Harrods (jeden z nejluxusnějších a nejproslulejších obchodních domů na světě) – ano, je to ten, který Mr. Bean zhasl při testování vánočních svíček. 🙂 Druhý den následovala konečně ta procházka po historických památkách Londýna. Měli jsme štěstí na termín, protože Britové prožívají květnový svátek ukončení 2. světové války v trochu větším stylu než my. Letošní oslavy navíc připadly na 70. výročí, takže šlo o opravdu velkou událost, která trvala po celé čtyři dny naší návštěvy. Nad hlavami nám létaly stíhačky a nechávaly po sobě barvy britské vlajky, hlavní dopravní tepna Whitehall byla uzavřená a místo aut a double deckerů zde členové královské stráže před sebou tlačili na invalidních vozících stařičké válečné veterány a bývalé polní sestřičky. Podél celé ulice stály davy lidí, kteří dojatě tleskali po celou dobu trvání průvodu, doprovázeného orchestrem. Hodně mě tento zážitek zasáhl a zamrzelo mě, že takto neuctíváme veterány také v ČR. Pak jsme došli k Buckinghamskému paláci, kde se střídala královská stráž, to byl také úžasný zážitek. Poté jsme pokračovali po tzv. Queen´s Walk okolo St. James´s parku přímo k Westminster Abbey (opatství) a následně přes ulici pod majestátní Big Ben navazující na House of Parliament, tedy Westminsterský palác. Vzhledem k tomu, že do celé zbývalo dvacet minut, samozřejmě jsme si na odbíjení zvonů počkali a byla to nádhera. Přes Westminsterský most jsme došli na druhou stranu a po nábřeží okolo London Eye došli krásnou procházkou přímo na pověstný zvedací Tower Bridge. Projít se po tomto mostě je vážně nádhera. Jedna z věží funguje dokonce jako galerie, ve které si můžete prohlédnout, jak most vypadal a fungoval kdysi. Most se zvedá dodnes, v průměru tak třikrát denně a je to kvůli lodím, které mají stožáry vyšší než 9 metrů. Z Tower Bridge nás nohy nesly přímo k proslulé pevnosti Tower, během jejíž prohlídky na vás čekají také strašidla. Pevnost sloužila jako zbrojnice, pokladnice, mincovna, palác, popraviště, observatoř, útočiště a vězení především pro vězně z vyšších vrstev. Poslední z těchto příkladů jejího použití dal vzniknout rčení „poslat do Toweru“, což znamená uvěznit. Alžběta I. zde byla vězněna v době vlády její sestry Marie, naposledy byl Tower použit jako vězení v době 2. světové války pro Rudolfa Hesse. V současnosti je Tower hlavně turistickou atrakcí. Mimo vlastní budovy je možno zhlédnout i britské korunovační klenoty, kolekci brnění z královské sbírky a zbytky hradeb opevnění z doby římské správy. Po návštěvě Toweru začalo v britském stylu krásně pršet, takže jsme zakotvili v útulném pubu Blackfriars a já neodolala klasické pintě piva a porci fish and chips. Bylo to na můj vkus skutečně hodně smaženého jídla najednou. Po obědě jsme prošli park u katedrály sv. Pavla, kde se princezna Diana vdávala za prince Charlese. Katedrála je krásná a skutečně majestátní. Také v ní sídlí nejtěžší londýnský zvon Great Paul s hmotností 17,002 t! V této fázi už nás poměrně dost bolely nohy, takže jsme vyběhli ještě na vyhlídku zvanou Monument a pak nasedli do prvního double deckeru (je to úžasný zážitek, sedět v první řadě úplně nahoře :-)) a jeli domů. Usnula jsem během minuty s botami na nohou!
Další den byl nákupní, nesměli jsme zapomenout na Oxford Street. Nakoupili jsme také pohledy rodinkám a pak se uvelebili s obědem v parku. Počasí nám přálo – bylo krásně. Večer jsme vyrazili na noční procházku po centru Londýna. Byť jsme tytéž budovy už jednou viděli, za tmy měly zase úplně jinou atmosféru a já se stejně nemohla vynadívat. Vše bylo dokonale nasvícené a mně se nechtělo jít zpět do hotelu. Ano, bylo to zároveň i proto, že jsem věděla, že druhý den odjedu a bůhví, kdy se sem opět vrátím.
Poslední den stále probíhaly oslavy konce 2. světové války, zároveň premiér David Cameron, předseda Konzervativní strany, opět vyhrál volby, takže život v ulicích byl opravdu rušný. Uvelebili jsme se na Trafalgar square přímo u fontány a sledovali dění. To je totiž v Londýně ten pravý zážitek – nikam nespěchat, za ničím se nehonit, jen tak sedět a být. Takhle si londýnskou atmosféru vychutnáte vážně nejlépe. Když nastal čas odjezdu, bylo mi smutno, ale věděla jsem, že se sem vrátím, jakmile to bude jen trochu možné. Londýn mi učaroval. Tušila jsem, že se mi zde bude líbit, ale takhle silný zážitek jsem nečekala. Možná jsem v jednom ze svých minulých životů skutečně pobíhala chodbami Buckinghamského paláce. 🙂
