Miluji adrenalin. Nejvíc si ho užívám v letadle, v okamžiku, kdy se stroj konečně odlepí od země a začne nabírat výšku. Škoda jen, že je to vždycky jen okamžik a země vzápětí zmizí z dohledu. Sledovat zemi z ptačí perspektivy bych vydržela hodiny. Shora totiž vypadá všechno úplně jinak.
Sen se mi splnil, když jsem dostala k narozeninám let balonem. Radost byla ohromná! Konečně se odlepím od země bez kulisy ohlušujícího řevu motorů, budu si v klidu a tichu plout nerušeně nad krajinou, nad městem, budu si moct z výšky, důkladně a beze spěchu, prohlédnout důvěrně známé ulice, budovy i zákoutí, jen z jiného úhlu než jindy. Na samotný let jsem si sice musela skoro půl roku počkat, protože slavím narozeniny na přelomu podzimu a zimy, a to balony příliš často nelétají. Ale nakonec ještě nezačalo ani jaro a já už se dočkala. Termín byl stanoven na 14. února, na Valentýna. Nádhera! Hned jsem si představovala, jaké to asi je, sdílet tenhle zážitek s milovanou osobou. Určitě to musí být romantika, kterou jen tak něco nepřekoná. Nicméně jsem věděla, že já poletím sama. Let mi totiž daroval manžel s mými dětmi, ale nehrozilo, že by ho byť jen na vteřinu napadlo, že by letěl se mnou. Dárek mi s láskou předal a poznamenal, že mi to tedy rozhodně nezávidí, a pak už mě k balonu jen doprovodil a zůstal stát v bezpečné vzdálenosti. Co kdyby náhodou nějaký pasažér chyběl a mě by třeba napadlo, že by ho mohl nahradit právě on.
Na místě setkání se nás sešlo skoro třicet, ale do koše se vešlo jen osm vzduchoplavců včetně pilota, zbytek byl jen zvědavý doprovod. Když organizátoři sundali koš z přívěsného vozíku, přišlo mi nepravděpodobné, že by nás ten ratanový obal měl pojmout osm, a ještě si poradit s naší celkovou váhou. Několikrát jsem kolem něj nedůvěřivě prošla, ale žádný defekt (rozuměj díru) jsem naštěstí nenašla. Mezitím se na louce rozbalovala obří modrozelená plachta, protkaná haldou provázků a šňůrek, a s řevem začal pracovat obří větrák, který nafukoval balon. To byla složitá a na můj vkus poměrně zdlouhavá procedura, protože nafoukat dostatek vzduchu do takového mamuta není žádná legrace. Trvalo to skoro půl hodiny, během které se stihlo sejít jednou tolik čumilů. Chápu je, mě balony také vždycky fascinovaly, když jsem je viděla na obloze. A dívat se na ten kolos z blízka je ještě větší zážitek. Plachta se pomalu, ale jistě nadouvala a balon se zvedal. Pár statných chlapů mělo co dělat, aby jej udrželi a balon se nedal po louce do pohybu.
Příprava balonu ke vzlétnutí není žádná legrace.
Po necelé hodině příprav došlo na „naloďování“. Neohrabaně jsem lezla do poměrně vysokého koše. Do hlavní komory se nás vešlo šest kousků. Pilot a další pasažér byli v menší komoře, kde byly mimo jiné i náhradní bomby s plynem. Pilot zatáhl za madlo hořáku, ze kterého hlučně vyšlehl obrovský plamen, a balon začal stoupat. Pomaličku jsme se vzdalovali zemi a skupince mávajících.
Tak, už jen zamávat a letííím!
Myslím, že nám v tu chvíli všichni záviděli. Možná to není sen každého – letět balonem, ale když u něj stojíte a on se odlepuje od země, určitě by v tom koši chtěl stát každý. Brzy jsme vystoupali tak vysoko, že už jsem ve skupince pod námi nerozeznávala, kdo je kdo. A tak jsem přestala mávat a přešla k plánovanému kochání. Balon nabral směr zámek Konopiště. Skvělá volba! Ale když jsme se přiblížili na vzdálenost pouhého kilometru, zavál silnější vítr, který nás otočil, a hnal nás od zámku. Škoda, ale nakonec mi bylo vcelku jedno, na co budu z té výšky koukat.
Zámek Konopiště z výšky je jedním slovem nádhera!
Byl tam takový klid a překvapivě i teplo. Zaprvé vítr tolik nefoukal a zadruhé na nás při každém vyšlehnutí plamenu z hořáku dýchlo teplo. Vítr byl tak slabý, že jsme chvílemi jen stáli a tiše pozorovali krajinu pod námi. Předpokládala jsem, že jsme zhruba ve výšce jednoho kilometru, ale pilot mě ujistil, že jsme maximálně ve čtyřech stech metrech. Pluli jsme nad polem, pod námi běhali srnky a zajíci a balon je nijak nerušil. Zbystřili jen koně v jedné ohradě, nad kterou jsme začali klesat, ale plamen nás vzápětí vytáhl zpátky vysoko do oblak. Bylo hezké pozorovat pole, cesty, stezky a lesy a vidět všechno jinak, z jiné perspektivy. Pilot nám mezitím vyprávěl spoustu zajímavých věcí z historie létání i z vlastních zkušeností, např. proč by nikdo nechtěl být v balonu za bouřky. Fajn vědět.
Tam seshora je vše tak tiché a mírumilovné.
Blížilo se přistání a pilot začal hledat pevnou půdu, kam dosednout, aby se nepoškodila plachta, např. od okolních stromů a keřů. Nebylo to úplně snadné, ale přistáli jsme tak lehce, jak jen to šlo, bez přískoků, na okraji vesnice Zbožnice. Hned se k nám seběhlo pár místních obyvatel. Balon si opět našel své obdivovatele. Auto s přívěsným vozíkem, které nás celou dobu našeho letu následovalo, už bylo také na místě. Začalo se balit, vyfukovat vzduch zpod plachty a nakládat. Opět to byl dlouhý, téměř hodinový proces. A to nás ještě čekalo slavnostní finále. Pilotem jsme byli všichni pokřtěni a přivítáni do řad vzduchoplavců, což je velmi zajímavý rituál. Pokleknete a je vám na okamžik zapálen pramínek vlasů, který vzápětí uhasí sprška šampaňského. Pak následuje přípitek. Nechyběla ani třešnička na dortu – podle vzduchoplaveckých zákonů a tradic jsem ten den byla pasována na hraběnku von Zbožnice. Tak mě tak prosím titulujte.:-)
Autor: Mirka Srdínková
